Historický vývoj

Vlastní japonský systém zápisu písma historicky neexistuje. V období japonského nacionalismu sice existovaly snahy o důkaz existence svébytného, ve skutečnosti neexistujícího japonského písma (tzv. šindai modži, 神代文字), avšak tyto snahy byly nakonec poprávu zpochybněny, podobně jako v české historii rukopisy královédvorský a zelenohorský.

  Avšak proto, že si Japonci nedokázali vytvořit vlastní grafemický systém, byli nuceni sáhnout ke kulturně vyspělejšímu sousedovi, jakým bezesporu byla Čína. Legenda praví, že jako první přinesl čínské písmo do Japonska učenec Wani v roce 285 n. l., toto datum však není ničím doloženo a proto je třeba brát jej s nadhledem. Jisté však je, že již ve čtvrtém století přichází do Japonska imigrační vlna z Číny a Koreje, která s sebou přinesla kontinentální vzdělanost, tedy i písmo.


  Čínština se však svou gramatikou a výslovností od japonštiny velmi silně liší (a lišila), proto zápis japonštiny pomocí čínských znaků nelze považovat za šťastný. V extrémním případě lze říci, že se jedná o podobný problém, jako přizpůsobit čínské písmo zápisu češiny. V čínštině totiž prakticky neexistuje flexe, čili ohýbání slovesných tvarů, ani aglutinace, čili připojování koncovek vyjadřujících gramatické vztahy ve větě, které jsou však hojně přítomny v japonštině. Čínský jazyk je zároveň tzv. izolačním jazykem – slovosled je pevně daný a právě pozice slova ve větě mu dodává gramatickou funkci. Toto je v japonštině přítomno jen v malé míře.


  Dalším specifikem čínštiny je, že je to jazyk monosylabický, tj. jedna slabika = jedno slovo = jeden znak (ačkoli to neplatí stoprocentně). Oproti tomu japonština je jazykem polysylabickým s bohatou flexí. A po stránce výslovnosti lze říci, že jsou oba jazyky neslučitelné.


  Japonci tak z počátku stáli před problémem, zda písmo japonštině přizpůsobovat, či se raději naučit čínštinu a zápis podřizovat čínskému úzu. V první fázi přejímání čínského písma se uplatnila spíše druhá možnost a japonští učenci tak ve 4. – 5. století úplně oddělili psaný a mluvený jazyk.


  V této době do styku s čínským písmem přicházeli zejména buddhističtí mniši, písaři a dvořané, kteří se učili od čínských a korejských učitelů. Japonština, která nemá tak široký rejstřík fonémů jako čínština, si nakonec čtení čínských znaků přizpůsobila své výslovnosti, čímž vzniklo tzv. sinojaponské čtení znaků (tzv. onjomi, 音読み).


  Je však třeba si uvědomit, že již v té době existovaly velké odlišnosti v dialektech čínštiny. Podle místa původu, odkud učenci vzdělanost přejímali, ale i dle historického období, kdy k přejímání docházelo, se proto poněkud lišila i výslovnost při čtení jednotlivých znaků. Tím docházelo k různým artikulačním posunům. Tak vznikl fenomén, kdy jeden japonský znak má často více než jedno sinojaponské čtení.


  Přejímání přicházelo ve vlnách a poté se vždy delší dobu ustalovalo a japanizovalo. Proto lze odlišit jednotlivé typy sinojaponského čtení:


  1) Čtení go-on (呉音) – nejstarší čtení, upatňuje se především při čtení buddh. súter. Jedná se o pojaponštěný jihočínský dialekt wu, dynastie Chan (3. stol. př. n. l. – 3. stol. n. l.).

  2) Čtení kan-on (漢音) – severní dialekt, období dynastie Tchang (618 – 907). Zajímavostí je, že znak kan (漢) naznačuje výše uvedenou dynastii Chan, kan-on¬ se tak dá přeložit „jako výslovnost v období Chan“. Příčinou je zde určitý časový posun, který přejímání znaků doprovázel. Takto zároveň vznikl název kandži (漢字, chanské znaky), kterým japonci označují obecně čínské znaky i dnes.

  3) Čtení tó-on (唐音) – znak „tó“ (唐) v tomto případě označuje výše uvedenou dynastii Tchang, ale toto čtení vzniká v japonsku později.

  4) Čtení só-on (宋音) – znak „só“ (宋) se zde odvolává na dynastii Sung (960 – 1279), ve skutečnosti se i zde projevil časový posun.


  Čínština byla tedy minimálně po fonetické stránce „pojaponštěna“, ale jednalo se o formální, úřední jazyk, podobně jako byla v Evropě latina. Komolením výslovnosti znaků však časem došlo k nesrozumitelnosti při čtení textu nahlas. To byl negativní důsledek omezeného fonetického rejstříku japonštiny – mnohé znaky či složeniny se vyslovovaly úplně stejně a bez grafické podoby posluchač často nemohl přesně určit význam. Proto vznikla potřeba zapisovat i běžně mluvenou japonštinu.

  Téměř každému čínskému znaku tak bylo postupně přiřazeno i významově odpovídající japonské čtení (tzv. kunjomi, 訓読み). Tato dualita se udržela do současné doby. Většina znaků tak má jak sinojaponské, tak japonské čtení a často i několik od každého.

Příklad: znak 東 – „východ“ (světová strana)

  V čínštině se tento znak čte „tung“, japonci si čtení přizpůsobili a zkomolili na „tó“ (čtení kan-on). V mluvené japonštině však odedávna existovalo i slovo „higaši“, které má význam „východ“. To bylo následně znaku 東 přiřazeno jako kunjomi

  Špatnou zprávou pro studenty japonštiny je, že je nutno si pamatovat všechna čtení daného znaku, protože každé čtení se uplatňuje v jiné situaci či kontextu.

  Komplikovanější situace je z tohoto úhlu pohledu u japonského čtení (kunjomi). V průběhu přiřazování totiž docházelo k tomu, že k jednomu čínskému znaku se přiřadilo více japonských čtení podle toho, zda se jednalo o podstatné jméno, sloveso, přídavné jméno apod.

Příklad: znak 生 – základní význam „život“

  Původní čínské čtení: „šeng“
  Sinojaponské čtení (onjomi): „sei“ (čtení kan-on) nebo „šó“ (čtení go-on)
  Japonská čtení (kunjomi): ikiru – „žít“
  ikasu – „oživit“
  umu – „zrodit“
  umareru – „narodit se“
  haeru – „růst“
  hajasu – „nechat růst“
  nama – „syrový“
  atd.


  Jestli se v dané situaci uplatňuje japonské či sinojaponské čtení je pak dáno kontextem, resp. spojením s jinými slovy. Jak už bylo zmíněno, japonština je jazyk polysylabický (jedno slovo může být vyjádřeno více než jednou slabikou – stejně jako v češtině), proto není problém spojit více znaků do složeniny, která se poté chová jako jedno slovo. V takovém případě se ve většině případů uplatňuje sinojaponské čtení (onjomi) u každé ze složek.

Příklad: výše uvedený znak 生 se může spojit například se znakem 活, čímž vznikne složenina 生活. Oba znaky se pak čtou sinojaponsky, tj. „seikacu“ (sei je čtení prvního znaku, lze dohledat ve výše uvedeném příkladu).

  Pokud znak stojí samostatně, ve funkci slovesa, adjektiva apod., pak se zpravidla používá japonské čtení (kunjomi). Avšak existuje mnoho výjimek a je proto nezbytné si většinu případů čtení prostě zapamatovat.

  V každém případě, existuje základní rozdělení slov vzniklých zřetězením čínských znaků na kan-go (漢語, čínská slova), pokud se znaky čtou sinojaponsky, a wa-go (和語), japonská slova, pokud se znaky složeniny čtou japonsky.

  Další etapou v přizpůsobování čínského zápisu mluvené japonštině bylo vytváření systému značek, které usnadňovaly čtení čínského textu. Tento systém vznikal v poměrně dlouhém období od 7. do 12. století. Značky v podeobě teček či čárek se zapisovaly červenou barvou přímo do textu psaného čínštinou a podle své pozice v pomyslném grafickém poli daného znaku naznačovaly gramatické a syntaktické vztahy v textu.

  Paralelně vznikaly i texty psané čínštinou, které však nedodržovaly čínský slovosled. Vznikl tak text respektující japonský syntax, kterému by však běžný Číňan nerozuměl. V textu byly používány pouze čínské znaky, gramatické vztahy, které se v moderní japonštině vyjadřují partikulemi či koncovkami dopisovanými hiraganou apod., vyplývaly z kontextu.

  Pokud nešlo o příliš složitý text, byl tento způsob zápisu nazývaný hentai kanbun (変体漢文, přeházený čínský text) poměrně výhodný. Možná i proto se tento styl udržel až do 19. století a lze se s ním setkat dokonce i dnes, hlavně v básních typu kan-ši (漢詩, čínské básně).

  Kromě přizpůsobování písma Japonci vytvářeli i nové, vlastní znaky, které však respektovaly pravidla vzniku čínských znaků. Tyto znaky se nazývají koku-dži (国字, domácí znaky) a dnes jich existuje kolem dvou set, přičemž aktivně se používá kolem třiceti z nich. Byly to většinou názvy zvířat, rostlin apod., které žily pouze v Japonsku.

Příklad: spojením znaku 木 (ki, strom) a znaku 神 (kami, božstvo) vznikl znak jediný: 榊 – sakaki, což je název stromu, který často roste u šintoistických svatyní.

  Další snahou, která byla reakcí na stále zřetelněji se projevující nevýhody zápisu čínštinou, byly pokusy o vytvoření vlastního písma. Prvním krokem v tomto procesu byla potřeba zápisu místních názvů a libozvučných slov. Byly proto vybrány některé znaky, které měly v čínštině pouze gramatickou (nikoli plnovýznamovou) funkci, a jejich sinojaponské čtení začalo sloužit jako fonetický zápis japonštiny. Toto písmo se nazývá manjógana (万葉仮名, „vypůjčené znaky“, kterými je psána básnická sbírka Manjóšú – dokončena kol. roku 760 n. l.).

  Byla to první fáze vytvoření slabičných abeced, které se dnes běžně používají. Avšak v počátcích se používalo nezjednodušených čínských znaků a bylo proto někdy těžké poznat, zda se jedná o znak plnovýznamový, či zda je použit jen ve své fonetické funkci.

  Postupně se však tento systém ustálil a vznikly tak dvě kategorie znaků: kana (仮名, vypůjčené znaky) pro fonetický zápis a mana (真名, pravé znaky), tedy výzam nesoucí znaky.

  Systém manjógany byl přesto velice složitý. K jednomu fonému – slabice – existovalo až 15 znaků, kterými mohl být zapsán a přitom záleželo víceméně pouze na autorovi textu, který znak použije.

  Od 7. století se mezi úředníky a intelektuály začíná používat systém pro usnadnění čtení odborných textů, jehož vytvoření se inspirovalo manjóganou. Tito vzdělanci zjednodušovali pomocné znaky tak, aby se rychleji psaly a jejich grafická podoba nezabírala moc místa. Proto se ze složitějších znaků začal používat jen některý jejich komponent. Např. ze znaku 伊 se použil pouze levý komponent a vznikl tak znak イ, který se četl jako původní znak, tj. „i“.

  Tímto způsobem se do 10. století ustálila slabičná abeceda dnes známá jako katakana (カタカナ, 片仮名). Katakana již mohla sloužit pro zápis japonštiny jako takové, z důvodu nevzhlednosti se však nepoužívala v poezii, tam si našla své místo manjógana. Na konci 10. století se ustálil systém kany známý jako „50 zvuků“ (godžúon, 五十音), což je počet základních slabik, které lze katakanou zapsat (dnes jich je 46).

  Katakana však nebyla jediným pokusem vytvořit systém zápisu japonštiny. Především mezi dvorními dámami se v této době začíná používat zjedodušené, tzv. trávové písmo (sógana, 草仮名), což je v podstatě zrychlený a zjednodušený zápis čínských znaků, něco jako těsnopis. Takto byly zjednodušovány i znaky manjógany – vzniklo tak tzv. ženské písmo (onna-de, 女手).

  Ženské písmo bylo vnímáno jako protiklad strohému, uřednickému písmu zapisovaného katakanou. Uplatňovalo se proto především k zápisu básní či prózy. Podobně jako u katakany se i z ženského písma nakonec vybralo několik znaků, které se zjednodušily, ustálily a v 10. stol. tak již můžeme mluvit o slabičné abecedě známé jako hiragana (平仮名).

  Systém padesáti zvuků godžúon tak dnes tvoří fonetickou sadu zapsatelnou nejen katakanou, ale i hiraganou.

  V současné japonštině se tedy uplatňuje několik systémů zápisu:

  1) Čínské znaky (kandži) – pro zápis zejména význam nesoucích větných členů (resp. jejich slovního kmene) jako jsou podst. jména, adjektiva, slovesa atd.

  2) Hiragana – slabičná abeceda pro zápis ohebných koncovek větných členů, dále slovců naznačujících gramatické, syntaktické a modální vztahy ve větě – tzv. partikulí, citoslovců apod., ale hiraganou lze zapsat i jakékoli slovo běžně zapisované čín. znaky. V takovém případě však hrozí, že kvůli stejné výslovnosti nebude jasné, o který význam se jedná.

  3) Katakana – slabičná abeceda, které se dnes využívá hlavně pro přepis přejatých slov z cizích jazyků, která se nazývají gairaigo (外来語). V japonštině existuje mnoho slov přejatých např. z portugalštiny, němčiny, holandštiny, ale zejména z angličtiny – tento trend je stále silnější.

  Někdy je toto použití jednoduché, např. Amerika se přepíše jako アメリカ (čte se stejně: amerika). Kvůli omezené fonetice japonštiny je však původní výslovnost často hodně zkomolena, někdy do té míry, že původní výslovnost je pro nejaponštináře těžko rozeznatelná, např. anglické „love“ se přepíše jako ラブ (čte se „rabu“).

  Katakanou se dále píší některá citoslovce, technické či odborné výrazy a také se lze setkat s podobným použitím, jaké má v latince kurzíva – zdůraznění.

  4) Latinka (raten-go) – tradičně se v japonských textech nevyskytuje, ale je třeba její použití uvést pro úplnost.


  Na tomto místě je již jistě patrné, že vývoj japonského písma do dnešní podoby byl extrémně náročný a zdlouhavý. Proto se zde není možno pouštět do podrobného popisu jednotlivých etap a psaných variant. Výše uvedený popis má sloužit pouze jako úvod do této problematiky pro laického čtenáře, dále je třeba se obrátit na specializovanou literaturu.

  Ne nadarmo se říká, že psaná japonština je nejsložitějším, v současnosti běžně používaným systémem zápisu jazyka na světě. Podíváme-li se však blíže na její historický vývoj, je možno odhalit okolnosti toho, proč k tak složitému vývoji došlo. Snad Vám tedy tento článek pomohl pochopit a ujasnit si základní charakteristiky japonského písma.