Kandži

neboli čínské znaky

  Z Číny přejaté znaky, tzv. kandži (漢字), jsou vedle hiragany a katakany třetím typem písma, kterého se využívá při zápisu japonštiny. Při jejich studiu je třeba naučit se nejen znaky samotné (tj. jejich grafickou podobu, čtení a význam) a způsob jejich použití v psaném projevu, ale je dobré osvojit si i určité teoretické znalosti, které – minimálně v počátečních fázích – leccos napoví a odhalí, což může učení usnadnit.

  Probrat v jednom uceleném oddíle vše, co se týká kandži, je prakticky nemožné. Proto se níže zaměřím na některé často kladené otázky. Podrobnější informace k jednotlivým tématům se nachází v pododdílech – viz odkazy.


  Kolik znaků kandži existuje?

  Na tuto otázku je těžké přesně odpovědět, protože konečné číslo neexistuje. Přejímání znaků z Číny bylo složitým a dlouhodobým procesem, při němž byly některé znaky pozměněny či zjednodušeny, navíc existují čistě japonské znaky, které v čínském zápisu neexistují (o tomto tématu viz historický vývoj). Je však třeba říci, že ani celkový počet původních, čínských znaků není známý. Počet známých kandži se však šplhá k desítkám tisíc.

  Avšak učit se desítky tisíc znaků by bylo příliš i na rodilé Japonce. Většina z těchto znaků se totiž aktivně nepoužívá. Existuje proto oficiálně stanovený seznam běžně používaných znaků (džójó kandži, 常用漢字) – těch je 1945. Všechny tyto znaky (tj. čtení i psaní) musí během svého základního a nižšího středního vzdělání zvládnout každý Japonec, aby si přečetl noviny a jiné oficiální tiskoviny. Pravdou je, že středně vzdělaný Japonec umí znaků mnohem více (minimálně přečíst), proto se v beletrii a jiných, neoficiálních textech objevují znaky i mimo tento soubor.

  Pro úplnost: existují ještě další kategorie, jednou je soubor znaků používaných v osobních jménech (džinmei-jó kandži, 人名用漢字). Spolu s džójó kandži se jedná o 2928 znaků. Existuje i kategorie pro průmyslové využití – to je sada znaků, které jsou nejčastěji digitalizovány do elektronické znakové sady, nazývají se Japanese Industrial Standard (JIS) a tvoří pevný standard, podobně jako v latince znaková sada ASCII. Nejčastěji používaný standard JIS X 0208 pak obsahuje 6879 znaků.

  Skutečností (často hořkou) je, že student japonštiny, ale i rodilý Japonec více znaků přečte, než napíše. Je to celkem pochopitelný fakt podobný tomu, když si chcete vzpomenout na nějaké slovíčko v cizím jazyce a ono ne a ne se vybavit. Oproti tomu jiné slovo, o kterém jste si mysleli, že jste ho dávno zapomněli, vyslovené někým jiným, okamžitě evokuje daný význam.

  Tato tendence se navíc stále zhoršuje. Na vině je rozmach digitálních technologií. V tomto věku si málokdo najde čas, aby napsal dopis rukou, vůbec už nemluvě o použití štětce. Zkrátka, dnešní Japonci – podobně jako lidé v jiných vyspělých zemích – píší především pomocí počítačů a mobilních telefonů, což má za následek, že si někdy u složitějších znaků nevzpomenou na postup zápisu. V takovém světě však zkrátka žijeme. Prvním cílem studenta psané japonštiny by tedy mělo být zvládnout alespoň čtení všech 1945 základních znaků.


  Proč kandži vypadají na pohled tak složitě? Respektuje jejich grafická podoba nějaká pravidla?

  Kandži jsou v první řadě znaky čínskými. Pokud se tedy ptáme, proč mají takovou grafickou podobu, jakou mají, je nutno jít až 3500 let zpátky v čase (i když tradičně se vynález znakového písma datuje ještě o více než 1000 let zpět) – kam jinam než do Číny. Tehdy se začalo k obřadním a věšteckým účelům používat obrázkové písmo vyrývané do kostí a želvích krunýřů, které se následně vhodily do ohně a podle struktury popraskání se určovala přízeň či nepřízeň nebes.

  Tyto znaky byly skutečným obrázkovým písmem – jejich grafická podoba zobrazovala reálný předmět. Postupně však vznikala potřeba zaznamenat i významy abstraktnějšího charakteru. Znaky se také začaly zapisovat štětcem – nejprve na bambusové destičky, poté na hedvábí, papír apod. Znaky se během tohoto procesu zjednodušovaly, někdy až do té míry, že zobrazovaný předmět již nebyl patrný.

  Pro složitější významy se vytvářely kombinace existujících znaků, např. význam „mít rád, milovat“ zapisovaný znakem 好 je kobinací dvou složek: 女 – žena + 子 – dítě (vztah žena a dítě = mít rád).

  Jiným postupem bylo použití jedné složky, která naznačovala významovou oblast, a druhé složky, která naznačovala výslovnost, např. znak řeka: 河 (čínsky se čte „hé“) sestává z levého komponentu 氵 (význam „voda“ – tedy něco, co se týká vody) a pravého komponentu 可, který významově nesouvisí, ale čínsky se čte „kĕ“. Znak 河 je tedy něco, co se týká vody, a vyslovuje se podobně, jako „kĕ“ ⇒ řeka - „hé“.

  Těchto postupů vytváření znaků bylo ještě více, ale v zásadě se netýkají Japonska, protože tam byly znaky kandži převzaty již jako ucelený systém. Etymologie jejich vzniku je v nich však dodnes často patrná a může tak napomoci při studiu.

  Grafická podoba znaků se postupně přizpůsobila psaní štětcem, proto najdeme spíše tahy zalomené a ostré, než zaoblené. Obecně lze tvrdit, že existuje 8 typů tahů, které se ve znaku mohou objevit, přičemž se v některých případech mohou nacházet v některé variantě, popřípadě mohou být poněkud zdeformovány. Existují však pravidla pro postup psaní těchto tahů. Například vodorovný tah se vždy píše zleva doprava. Zároveň postup tahů v jednom znaku je vždy daný. Více o tomto tématu: viz pořadí tahů.

  Ještě je třeba zmínit radikály. Radikál je definován jako komponent znaku, podle nějž je řazen ve znakovém slovníku. Lze však také říci, že jakýkoli znak lze rozdělit na základní složky, ze kterých sestává – radikály. Jejich počet je daný, dnes je to 214 radikálů. Jsou to kombinace, jejichž počet tahů se pohybuje mezi 1 a 17. Dobrým základem studia znaků je tedy zvládnutí všech radikálů – s jejich pomocí je možno sestavit v podstatě jakýkoli znak.

  Některé z radikálů mohou vystupovat jako samostatný znak, jiné nikoli. V některých případech je podoba radikálu jako samostatného znaku jiná, než když je obsažen ve složitějším znaku. Například již výše zmíněný radikál č. 85 – „voda“ – existuje jako samostatný znak: 水. Když se však chová jako radikál na levé straně složitějšího znaku, deformuje se na variantu氵(tzv. sanzui, „voda na tři tahy“). Ta však neexistuje jako samostatný znak, proto musí mít i pravý komponent – viz výše uvedený příklad 河. O tomto tématu podrobněji v sekci radikály.

  Lze tedy říci, že pravidla pro grafickou podobu kandži existují. Jsou stanoveny základní typy tahů, pořadí tahů ve znaku, podoby základních komponent apod. Je pravda, že pro psaní a čtení znaků nejsou tato pravidla úplně nezbytná, ale bez jejich znalosti se dá kandži učit jen velmi zdlouhavě a neefektivně. Zájemcům začátečníkům proto doporučuji podrobné prostudování si jednotlivých podsekcí.


  Platí, že jeden znak = jedno slovo?

  V japonštině bohužel nikoli. V psané čínštině toto v minulosti do jisté míry platilo, ale japonština je svým charakterem velice odlišný jazyk. Při přebírání čínských znaků tak bylo nutno učinit mnoho kompromisů, změn a vytvořit pomocný mechanismus, aby bylo možno obrázkovým písmem japonštinu zapsat.

  Proces přebírání a adaptace čínských znaků na japonštinu je podrobněji popsán v sekci historický vývoj, zde bych však rád uvedl příklad, který by měl složitost tohoto problému ilustrovat. Rád totiž přirovnávám obtížnost adaptace čínského písma na japonštinu pomyslné situaci, kdy by měla být čínskými znaky zapsána čeština. To se naštěstí nestalo, ale čeština a čínština jsou podobně odlišné jazyky, jako japonština a čínština. Tím samozřejmě nechci tvrdit, že by japonština a čeština byly podobné, ale alespoň se v obou těchto jazycích do větší či menší míry uplatňuje flexe – ohýbání kořene slova podle gramatické situace – v japonštině pak více aglutinace – přibírání koncovek naznačujících gramatické vztahy ve větě. Oba tyto jevy v čínštině existují v minimální míře.

  Vezměme si tedy za příklad znak 見, který má význam „vidět“. V čínštině je situace jednoduchá – znak se čte za všech okolností „jiàn“ a to, jakou má gramatickou funkci, vyplývá z pozice slova ve větě či z použití nějakého pomocného slovce.

  V japonštině je prvním problémem to, že „vidět“ se nedá říci slovem o jedné slabice, to by však bylo jednoduché vyřešit – zkrátka by se znaku přiřadilo čtení o dvou či více slabikách. Ovšem větším problémem je, že toto čtení se mění podle toho, zda se jedná o přítomný či minulý čas, zdvořilý či neutrální styl promluvy atd. U japonských sloves sice nerozlišujeme osobu a číslo (jediný tvar slovesa „vidět“ tak může znamenat „vidím“, „vidíš“, „vidíme“, „vidíte“ apod.), ale i tak existuje mnoho tvarů slovesa, které jediný znak nevyjádří.

  Konkrétně řečeno: přítomný čas v neutrálním tvaru má formu miru (vidím, vidíš, vidí…), minulý čas pak mita (viděl jsem, viděl jsi, viděl…). Čínským znakem se pak zapíše pouze kořen slovesa, tj. mi-, zbytek se dopisuje hiraganou. Dostáváme tedy 見る (miru) a 見た (mita).

  V češtině by byla situace nejspíš následující: řekněme, že chceme zapsat tvary slovesa „vidím“ a „vidíš“ čínským znakem 見. Čeština také potřebuje rozeznat gramatický tvar podle koncovky, tudíž znakem zapíšeme pouze kořen slova, tj. „vid-“, zbytek dopíšeme normálně, latinkou. Dostáváme tedy „見ím“ a „見íš“. Takový zápis samozřejmě vypadá legračně, ale princip je v podstatě stejný.

  Složité? Komplikované? Možná. Současná psaná japonština však takto skutečně funguje. Co nám z výše uvedených příkladů vyplývá? Zejména to, že znak má tři základní složky: grafickou (to, jak se znak píše a jak vypadá), fonetickou (to, jak se znak vyslovuje) a sémantickou (čili významovou, tedy to, co znak znamená). V čínštině všechny tři složky v zásadě splývají. V japonštině tomu tak není vždy, jednak může mít jeden znak více významů (které si v některých případech nejsou ani blízké), jednak výslovnost často přesahuje rámec jednoho znaku a je pak nutno dopisovat koncovky hiraganou a, v neposlední řadě, většina znaků má více než jedno čtení. Tato čtení se dělí na dvě kategorie: japonské a sinojaponské čtení. Proč tomu tak je je popsáno v sekci historický vývoj, ale samotná problematika je natolik komplikovaná, že je jí věnována sekce speciální: čtení on a kun.



  Jak je tedy zřejmé, v japonštině je mnoho slov, která se kvůli své víceslabičnosti a rozdílnosti gramatických tvarů do jednoho znaku jednoduše „nenacpou“. Existuje však ještě další případ, kdy je jedno slovo psáno více znaky. Jedná se o takzvané znakové složeniny. Pravdou je, že tato složená slova se dnes v hojné míře vyskytují i v čínštině, ale pro japonštinu jsou to slova naprosto běžná.

  Nebylo tomu tak ale vždy. Tyto složeniny totiž vznikaly až v souvislosti s přejímáním čínského písma. Složeniny jsou nejčastěji dvouznakové a uplatňuje se u nich zpravidla sinojaponské čtení. Co to je? Jednoduše řečeno, Japonci přebírali čínské znaky i s jejich čínským čtením, které zkomolili tak, aby se jim lépe vyslovovalo. Když pak nastala potřeba zapsat nějaký složitější význam, použily se dva znaky, které kýžený význam naznačovaly a přečetly se sinojaponsky.

  Příklad: složenina 来年 – rainen, „příští rok“ (počítáno za jedno slovo) – se skládá ze znaku 来 s významem „přijít“ a znaku 年 s významem „rok“. Logika složeniny je tedy jasná: „rok, který přijde“ = „příští rok“. Jedná se o složeninu, u prvního znaku se tedy uplatňuje sinojaponské čtení rai, u druhého sinojaponské čtení nen. Stojí-li však jednotlivé znaky samy o sobě, tj. mimo složeninu, čtou se japonsky: první znak je sloveso, v základním tvaru se tedy čte kuru (来る – všimněte si koncovky -ru dopsané hiraganou), druhý znak je podstatné jméno se čtením toši (年 – podstatná jména nemají dopisované koncovky).

  Čtení znaku se tedy mění podle kontextu – tj. podle pozice ve větě, složenině, gramatické či syntaktické funkce apod. Existují určitá pravidla, kdy se použije jaké čtení (jedno už známe: ve složeninách se používá čtení sinojaponské), ale také mnoho výjimek a je tedy nutno se nazpaměť učit nejen jednotlivá čtení každého znaku, ale i čtení některých složenin.

  Ano, uznávám, toto už je velmi složitá situace. Pokud totiž vyjdeme z předpokladu, že jeden znak má průměrně dvě čtení (což je dosti optimistický odhad), musíme přibližně dvě tisícovky znaků, které je třeba se naučit, vynásobit nejméně dvěma, abychom dostali počet čtení, která mohou reprezentovat. Japonci mají výhodu v tom, že významovou a fonetickou část mnoha znaků znají od malička a ve škole se učí přiřazovat tyto složky grafickému vyjádření. Západní student japonského písma takovou výhodu nemá a studium znaků se tak pro něj stává bez nadsázky celoživotním zápasem…


  Jak je tedy nejlepší se studiem kandži začít?

  Student japonského písma – začátečník – by měl v první řadě zvládnout hiraganu a katakanu, učit se totiž pouze kandži téměř nemá smysl. Pokud už by však měl někdo zájem učit se pouze grafickou podobu a význam kandži (nikoli čtení a použití v jazyce), doporučuji obrátit se na některé kurzy kaligrafie, které jsou otevírány i v Česku.

  Zájemci o komplexní využití kandži v japonštině se však slabičným abecedám nevyhnou. Není však třeba zoufat: ve srovnání s dvěmi tisíci znaky kandži, které by měl každý student zvládnout, aby si přečetl noviny, se může zdát studium hiragany a katakany – každé se 46 znaky – jako procházka růžovým sadem.

  Po zvládnutí obou slabičných abeced se již lze bez jakýchkoli obtíží pustit do kandži, je však dobré si ihned na začátku osvojit některá pravidla. Jak už bylo na více místech zmíněno, každý znak kandži má zpravidla více než jedno čtení, tato čtení se navíc dělí na sinojaponská a japonská (viz čtení on a kun). Při zápisu jednotlivých čtení daného znaku se pak uplatňuje pravidlo, že sinojaponská čtení se zapisují katakanou a japonská čtení hiraganou. Pokud se navíc některé japonské čtení do znaku takříkajíc „nevejde“ (tzn. jedná se o tvar, jehož koncovka se musí dopsat za znak), čtení znaku a dopisovaná koncovka se oddělují znaménkem „・“ (středová tečka, tzv. nakaguro).

  Příklad: znak 学 – učit se, studium
  sinojaponské čtení (tzv. onjomi): ガク („gaku“)
  japonské čtení (tzv. kunjomi): まな・ぶ („manabu“ – sloveso „učit se“)

  U japonského čtení je vidět, že koncovka ぶ („bu“) je oddělena středovou tečkou, to znamená, že se dopisuje za kandži: 学ぶ („manabu“). Je to koncovka neutrálního tvaru slovesa, která se může měnit. Minulý čas neutrálního tvaru tohoto slovesa zní „mananda“, což se zapíše jako 学んだ. Kořen slovesa (tj. čtení samotného kandži) se však nemění.

  Pro usnandění studia jednotlivých znaků je dobré vytvořit si šablonu pro zápis nejen samotného znaku a jeho jednotlivých čtení, ale i ostatních kategorií a charakteristik, které je více či méně nutno znát. Neměl by tak chybět i postup jednotlivých tahů, celkový počet tahů, radikál znaku, významy a některé důležité znakové složeniny.

  Příklad šablony obsahující klíčové informace o daném znaku:



  Výše uvedený příklad ukazuje jeden ze způsobů, jak může šablona pro efektivní studium kandži vypadat. V tomto případě je již vyplněna. Nejprve se zapíše do velkého okénka vlevo nahoře znak samotný, přičemž je dobré dát si při psaní záležet, aby byla grafická podoba co nejvyváženější. Poté se do menších okének napravo rozepíše tah po tahu postup psaní znaku. O řádku níže je dobré zapsat celkový počet tahů a radikál znaku. Do předtištěných kolonek se pak zapíší jednotlivá sinojaponská čtení (ON jako onjomi) katakanou a japonská čtení (KUN jako kunjomi) hiraganou. O sekci níže se pak vypisují jednotlivé významy, které význam může mít a ještě níže některé klíčové či obtížné složeniny, které by student měl znát.

  Z vlastní zkušenosti mohu říci, že již samotným vyplňováním šablony je možno si zapamatovat mnoho informací. Pak už je nutné jen znaky si neustále procházet, psát a snažit se vzpomenout na všechna čtení. V počátcích se může zdát, že se jedná o zbytečně mnoho informací, ale je skutečně lepší zapamatovat si co nejvíce o každém znaku hned na začátku, protože dříve nebo později bude nutno vše zanedbané dohnat a to studenty jen zpomaluje.

  No a podle čeho šablony vypisovat? Kde lze najít relevantní data a studijní materiály? Možností je více. Zřejmě nejpomalejší, ale přesto asi nejefektivnější způsob je dohledávat si jednotlivé znaky v některém znakovém slovníku, kde jsou všechny podstatné informace obsaženy. Dnes už tyto slovníky existují i v elektronické podobě, ať už v elektronických slovnících, jako samostatný software, nebo on-line na internetu. Kromě toho existuje dost studijních materiálů v angličtině či v jiných jazycích jako publikace, ale leccos lze opět dohledat na internetu. V češtině zatím situace není příliš snadná, ale několik učebnic (různé kvality) vyšlo i u nás. A do budoucna snad bude možné studovat jednotlivé znaky i zde, na těchto stránkách…