Slabičné abecedy

rychlá navigace: hiragana katakana
    Kromě z Číny přejatých znaků kandži využívá současná psaná japonština ještě tzv. slabičných abeced, jejichž základní funkcí je umožnit a přizpůsobit zápis čínskými znaky gramatice a slovosledu japonštiny. Samotné znaky kandži se ukázaly pro přirozený zapis japonštiny nedostatečnými, vznik slabičných abeced je tedy výsledkem dlouhého historického vývoje, na jehož konci stojí jedinečný grafický systém, oficiálně však kodifikovaný až roku 1946.

    V současnosti existují dva systémy slabičných abeced: hiragana (ひらがな, 平仮名) a katakana (カタカナ, 片仮名). Obě abecedy se svým systémem a řazením velice podobají, liší se však způsobem užití. Odlišný je i původ obou abeced – hiragana vznikla zjednodušením celých znaků kandži, kdežto znaky katakany vycházejí z části složitějšího znaku kandži (o této problematice více v sekci historický vývoj).

    Co se týče funkčnosti, hiragana slouží především k zápisu koncovek sloves a adjektiv, partikulí, některých příslovcí, zájmen, spojek apod. Zjednodušeně řečeno, hiraganou se zapisuje vše, co nelze zapsat znaky kandži. Touto abecedou však lze zapsat i čtení jakéhokoli znaku kandži, a to v případě, že se jedná o složitý či nepříliš často používaný znak (pak se toto čtení zapíše malými hiraganovými znaky nad popř. pod daný znak, tento způsob zápisu čtení se nazývá furigana), nebo i pokud si psaní znaku kandži pisatel nemůže vybavit. Z toho vyplývá, že k zápisu japonštiny by teoreticky postačovala jen hiragana, ale to je otázka jiného charakteru (viz oddíl kandži apod.). Je však skutečností, že např. knihy pro malé děti jsou z pochopitelných důvodů psány mnohem větším podílem hiragany na úkor kandži.

    Oproti tomu katakana slouží primárně k zápisu slov přejatých z cizích jazyků (které nelze zapsat znaky kandži) či k fonetickému přepisu cizojazyčných místních názvů, osobních jmen apod. Katakanou se také zapisují některá onomatopoia (citoslovce). Mimo to má katakana v některých případech funkci podobnou kurzívě, tj. zdůraznění v textu.

    Základních znaků obou abeced je 46. Obě abecedy se nazývají slabičnými proto, že u všech 46 základních znaků(kromě samohlásek – v japonském řazení A, I, U, E, O – a fonému N) se jedná o kombinaci fonetické souhlásky a samohlásky. Devět souhlásek (K, S, T, N, H, M, J, R, W) se kombinuje s pěti samohláskami (A, I, U, E, O), což nám dává 45 slabik. Z tohoto počtu však musíme odečíst neexistující slabiky "JI", "JE", "WI", "WU" a "WE". Přičteme-li znaky pro samotné samohlásky a znak pro "N", dostáváme číslo 46. Tento systém je v zásadě bez nepravidelností, jedinými výjimkami jsou slabiky "ŠI" (spojení S a I), "ČI" (sojení T a I), "CU" (spojení T a U) a "FU" (spojení H a U), pro úplnost  uvádím též slabiku "WO", která sice je spojením W a O, ale čte se jako [o].

    Tyto základní slabiky se však mohou modifikovat či vytvářet spřežky, čímž vznikají další slabičné řady. Prvním způsobem modifikace je připsání značky zvané dakuten či nigori do pravého horního rohu pomyslného grafického pole znaku. Jsou to v podstatě dva krátké rovnoběžné tahy (   ゛). Připsáním nigori k jednotlivým znakům lze modifikovat řady "KA", "SA", "TA" a "HA", čímž vznikají řady znělé, tedy "GA", "ZA", "DA" resp. "BA". Modifikace a zpřežky fungují stejně jak u hiraganových, tak u katakanových řad.

    Příklad: modifikace hiraganové řady "KA" značkou nigori

        か    き      く     け    こ       →      が    ぎ    ぐ    げ    ご
        ka      ki      ku      ke      ko            →          ga      gi      gu      ge      go

    U řady "HA" existuje ještě jeden způsob modifikace – za pomoci znaku zvaného handakuten (popř. maru nigori), jedná se o malý kroužek v pravém horním rohu (  ゜) a touto modifikací vzniká řada "PA".

    Slabičné spřežky žádných speciálních značek nevyužívají, přesto do jisté míry mění výslovnost jednotlivých slabik. Spřežka vzniká zapsáním zmenšeného znaku "JA", "JU" či "JO" (hiragana:や, ゆ, よ; katakana: ヤ, ユ, ヨ) za slabiku končící na fonetické "i", výsledkem je, že toto fonetické "i" odpadá a spřežka se vysloví jako jediná slabika, např. "KI" + malé "JA" = "KJA".

    Příklad: vytvoření spřežky z katakanové slabiky "NI"

        ニ + ャ → ニャ   "NI" + malé "JA" → "NJA"
        ニ + ュ → ニュ   "NI" + malé "JU" → "NJU"
        ニ + ョ → ニョ    "NI" + malé "JO" → "NJO"

    Výjimkami z tohoto pravidla jsou spřežky vytvořené ze slabik "ŠI", "ČI" popř. "DŽI" (tato znělá slabika vznikne přidáním nigori buď ke slabice "ŠI" nebo "ČI"), spojením do spřežky v těchto případech vypadne i fonetické "j", vzniknou tak spřežky "ŠA – ŠU – ŠO", "ČA – ČU – ČO" resp. "DŽA – DŽU – DŽO".

    Výše uvedené spřežky se uplatňují jak v hiraganě, tak katakaně, nicméně v katakaně, coby slabičné abecedě používané také pro fonetický přepis cizojazičným názvů, existují i spřežky speciální, tj. bez ekvivalentu v hiraganě. Ve většině případů se druhým komponentem spřežky stává některá ze samohlásek, která se opět napíše ve zmenšené variantě za znak první. Např. fonetickou slabiku "ČE" tak lze v katakaně (pozor, nikoli v hiraganě) zapsat spřežkou tvořenou slabikou "ČI" a zmenšenou slabikou "E" (vznikne tedy "チェ").

    Výše popsané vlastnosti a zvláštnosti obou abeced bude jistě snazší pochopit s možností nahlédnutí grafického vyjádření těchto znaků, proto na tomto místě mohu již jen odkázat na odpovídající sekce: viz tedy hiragana a katakana. Kurzy japonštiny (individuální i skupinové) s japanology na www.chinesepoint.cz.