Úvod

Psaná japonština v současnosti využívá tří základních typů písma. Jsou to jednak čínské znaky (tzv. kandži, 漢字) a jednak dvě slabičné abecedy, hiragana a katakana. V psaném projevu se uplatňuje kombinace všech tří typů.


  Tento poměrně složitý systém je výsledkem dlouhého historického vývoje, během něhož Japonci přejímali čínské písmo a postupně jej přizpůsobovali svému jazyku. Kvůli tomu existuje v japonštině fenomén, kdy má jeden čínský znak většinou několik možností jeho čtení. Jeden znak má tak jednak čtení sinojaponské (tzv. onjomi), což je japonské výslovnosti přizpůsobené původní, čínské čtení, a jednak čtení japonské (tzv. kunjomi), což je danému znaku přiřazené původní japonské slovo s odpovídajícím významem. To, jakým způsobem se daný znak čte, závisí na kontextu, popř. konkrétním použití znaku ve složenině apod.

  Co se týče grafické stránky, současná podoba znaků vychází z původního zápisu štětcem. Číňané i Japonci dříve psali štětcem a tuší na papír, hedvábí apod., a to do sloupců – shora dolů, sloupce se pak řadily zprava doleva. Z tohoto úzu do velké míry vychází pořadí jednotlivých tahů ve znaku, které je dané a respektuje pravidla zápisu znaku. V čínských znacích tak téměř nenajdeme do velké míry zaoblené či klikaté tahy, a to zkrátka proto, že by se kvůli chování štětce takové tahy psaly špatně, nebo by se na podkladu tuš nechtěným způsobem rozpila.

  Toto platí o standardní, v dnešní době i digitalizované, oficiální podobě znaků. Znaky se však dají při ručním zápisu různým způsobem zkracovat, tj. zjednodušovat, přičemž může dojít k vypadnutí či splynutí některých tahů. Tato praxe se uplatňuje v různých kaligrafických stylech.

  Pro studenty japonštiny – začátečníky se doporučuje začít studiem hiragany či katakany, neboť zvládnutím těchto slabičných abeced je možno foneticky zapsat jakékoli japonské slovo. Někoho proto může napadnout, proč si Japonci nevystačí pouze s takovým zápisem. Problémem je, že fonetika japonštiny je velmi omezená, což znamená, že nabízí pouze limitovaný počet slabik, které lze vyslovit. Kvůli tomu existuje mnoho slov se stejným čtením, ale jiným významem. V mluveném jazyce lze tyto významové rozdíly do jisté míry odlišit akcentem – intonací, ale v psaném projevu je nutno znát i znak(y), kterým(i) se daný význam – slovo zapisuje. Bez znalostí kandži proto není možné japonštinu správně psát, ale ani číst.