Japonská literatura v češtině

 Kenzaburó Óe: Soukromá záležitost

 

       „…Je to moje zcela osobní, čistě soukromá záležitost,“ odtušil Vrabčák. „Předpokládám, že člověk si většinou prochází svou zkušeností sám, než se dobere pravdy, tedy obrazně sestoupí na dno propasti a tam se rázem ocitne na nějakém veřejném prostranství, kde mohou ostatní jeho zkušenost vnímat jako něco, co se týká všech lidí bez rozdílu. A taky se tam pro něj otevře úniková cesta zpátky nahoru jako odměna za všechno to utrpení. Na cestě ke dnu si prožije svoje, ale až zase vystoupá na zem, zjistí, že v rukou drží svůj poklad, tak jako to bylo v Tomovi Sawyerovi! Jenomže moje utrpení mi připadá jako přímočaré klesání ke dnu, kam si cestu podkopávám sám, daleko od lidí. Nezáleží na tom, jak moc budu trpět, z mojí soukromé záležitosti nevzejde nic, co by mělo pro lidstvo jakýkoliv smysl. Je to jenom zběsilé kopání, a až můj Tom Sawyer dosáhne dna, možná se tam nakonec zblázní.“ (Str. 143)

 

       Soukromá záležitost není jen intimní výpověď hlavního hrdiny, kterého okolí vede pod dětskou přezdívkou Vrabčák, ale svým způsobem i autorův vlastní životní příběh. Kenzaburó Óe patří mezi nejvýraznější poválečné autory. Přízeň japonských čtenářů mu přinesla povídka Chov, za kterou získal Akutagawovu cenu pro začínající autory. Pro svět se stal výjimečnou osobností, když jako druhý Japonec v historii obdržel r. 1994 Nobelovu cenu za literaturu. Do veřejného povědomí se vryly nejen jeho romány, novely a povídky, ale i vyhraněné politické názory, silně levicově orientované. Navzdory svému pracovnímu úspěchu, prošel Óe třináctou komnatou v podobě narození postiženého syna Hikariho. Právě z doby, kdy se vyrovnával s jeho nemocí, pochází Soukromá záležitost. Téma postižení prostupuje celou řadu Óeho děl. V Soukromé záležitosti se ovšem zcela ojediněle neztotožňuje s hlavním hrdinou v ich-formě, ale pozoruje ho společně se čtenáři zvenčí. Dává tak jasně najevo, že osud Vrabčáka je pouhou imaginací, s níž autor vlastní život nespojuje.

 

       Mladý učitel angličtiny v přípravných kurzech na vysokou školu, se ocitne ve slepé uličce své životní cesty. Jeho žena rodí v nemocnici a Vrabčák krouží ulicemi, obráží knihkupectví a sní o cestě napříč Afrikou. Rozšiřující se rodina se pro něj stává břemenem, jež brání uskutečnění jeho snu. Najednou se dozvídá, že dítě je zřejmě postižené a nikdy nebude normální. Utápí své zmatené myšlenky v alkoholu a románku se svou bývalou spolužačkou a studentskou láskou, Himiko. Procházíkomplikovaným vnitřním bojem a rozhoduje se nechat raději novorozeně zemřít než nést břemeno jeho postižení zbytek života. Krátké setkání se členem delegace jedné socialistické země, Dělčevem, ovšem vnáší do myšlenek Vrabčáka nový vítr a v závěru odděleném od zbytku knihy třemi hvězdičkami na nás čeká náš hrdina jako hrdý otec právě operovaného miminka.

 

       Pozitivní vyústění příběhu může působit jako americký happy end, dává ovšem naději a sbližuje čtenáře s Vrabčákem. V  první polovině novely můžeme odsuzovat zbabělce myslícího jen na vlastní pohodlí, prospěch a touhu naplnit své sny. Je třeba ovšem přiznat, že každý člověk má svou „soukromou záležitost“, chvíli, kdy váhá, ztrácí víru, prožívá trápení, jež nelze sdílet s okolím. Za zmínku rozhodně stojí i vývoj našeho hrdiny, který se díky komplikované životní zkušenosti promění z ustrašeného vrabčáka v rozhodného muže, připraveného čelit osudu.

 

       Je až překvapující, jak aktuální dokáže novela z r. 1964 být. Zřejmě díky tomu, že se bez ohledu na místo a dobu, ocitáme čas od času všichni na stejných životních křižovatkách. Pokud Vás láká prožít si soukromou záležitost s Vrabčákem nebo v ní najít sebe sama, hledejte  v knihkupectví překlad Michaela Webera. (Vyšlo v nakladatelství Plus, Praha 2010, v jap. originále Kodžintekina taiken.)

Napsala: Lucie Šedivá